Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neděle

Když si vzpomenu, jak jsem hladil okapy v obchodě U Jánoše, abych věděl, jestli nemají nějakou hranku či rez – neubráním se slzám. Ta chvíle byla totiž nádherná. Něco mi dávala. Naplnila nějakou část v mém mozku, kde se nedostane ani chirurg kapacita při operaci mozkového aneurysma. Tělo mi brnělo příjemným vzrušením a vůně nových a krásných okapů byla pro mě omamným opiem, které jsem tak rád nasával. Byl jsem mlád. Pro někoho možná ne. Bylo mi pětatřicet. Dnešní generace posuzuje věkové kategorie jinak a nebál bych se říct, že cynicky. Máte dvacet a už jste pro někoho starej. Máte čtyřicet a jste dědek. Máte šedesát a mladí se vás ptají, jak to děláte, že pořád žijete.

Ty okapy jsem si v tentýž den koupil a ještě téhož dne i nasadil. Chtěl jsem udělat ženě radost. Už dlouho mě prosila, abych koupil nové, poněvadž ty staré byli na hovno. Byl jsem kutil, jsem kutil a budu kutilem. Dělám to rád. Už od mala. Můj otec mě k tomu vedl. A za to jsem rád. Když nebyl v lihu, tak mě naučil plno věcí. Dodnes vím, že když má člověk kvalitní lepící pásku, nožík a něco v hlavě, tak se nikdy neztratí a dokáže opravit skoro všechno. Už několikrát se mi to prokázalo.

Byla to neděle. U Jánoše bylo do 12 hodin. Okapy jsem k našemu domu přivezl z obchodu asi kolem desáté. S jejich nasazením jsem počkal do dvou. Přeci jen, vždycky si rád dám poobědní siestu. Okapy jsem s mírnými problémy nasadil. Vrtací šroubovák se totiž sral a jeho oprava mi vzala určitý kus času. Ale i to se zvládlo. S pilkou to už byla jiná káva. Šlo to jako po másle. Byla to dřina ale stála za to. Žena byla spokojená a dala mi pusu, jakou mi dlouho nedala. Dceruška nebyla doma. Učila se u kamarádky. Vrátila se až k večeru.

V 7 hodin podvečer jsme všichni i s dcerunkou Gabrielou zasedli k večeři. Žena udělala plněné artyčoky. Ty já děsně rád. To ona moc dobře věděla. Bral jsem to jako odměnu za odvedenou práci na baráku. Bylo v nich spousty majolky. Majonézu jsem měl v levém koutku, jak jsem dychtivě jedl. Gabka se mi smála. Žena mi ubrouskem utřela koutek, políbila mě. Pokračoval jsem v jezení. Na talíři po chvíli nezůstalo vůbec nic. Dojedl jsem. Chutnalo mi. Má žena je skvělá kuchařka. Mé ženy dojedli o chvíli později. Měli jsme ve zvyku si vždy po jídle sednout k televizi. Tak jsme i udělali. Všichni tři jsme seděli na pohovce. Žena si lehla, pod hlavu si dala polštářek a dala si na mě nohy. Chtěla masáž chodidel. Tu ji dělám často. Myslím, že se tato věc líbí snad každé druhé ženě. Gabka se z části dívala na telku a z části si dělala manikůru. Měli jsme naladěnou Novu. Zrovna běžely Televizní noviny. Moderoval je ten černoch Koranteng a pro mě ukrutně velkohubá a nepřitažlivá Borhyová. Mleli se novinky o válce v Iráku, kdo koho zabil, oloupil nebo znásilnil a překládali to zprávami o narození koťátek či zdražení lístků na tramvaj v Pacově.

Zazvonil zvonek. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Za sebou. Rychle a s důrazem. Vstanul jsem z pohovky. Manželka také. Dcera pokračovala ve své aktivitě. Žena šla za mnou. Otevřel jsem. Naproti mně stáli dva mladí muži. Mohli mít něco kolem dvaceti. Měli potrhané oblečení a na obličeji krvavé šrámy. Nic neřekli. S naléháním se vrhli do objetí mě a mé ženy. Tiskli pevně. Mé tričko načuchlo jejich smradem. Ženina halenka se mohla rovnou hodit do pračky. Pustili nás. Dle mého názoru starší z nich začal něco mluvit. S rychlými nádechy vysvětloval, že je napadla nějaká parta pobudů a v lese je zmlátila. Důvod neřekl. Ti kluci vypadali hrozně. Věřil jsem, že si něco prožili, ale zároveň jsem v nich měl nedůvěru. Ten druhý najednou také našel řeč. Vyplivl krev a začal nás prosit. Chtěl se něčeho napít a prosil o nějaké čisté oblečení. Starší jenom přikyvoval.

Zželelo se nám jich. Dveře jsme zavřeli a oba kluky zavedli do obýváku. Dcera byla překvapená. Ptala se mě, co to je za lidi a co tu chtějí. Nemohl jsem ale kloudně odpovědět jelikož stejné otázky jsem měl i já. Žena přinesla čaj. Synci seděli na štokrlích po babičce. Dívali se pořád na podlahu. Z čela jim odkapávala krev a já věděl, že se bude muset posléze vytírat. Začali nám děkovat. Prozradili, že marně hledali pomoc a bloudili po lese. Ten starší srkal čaj a vůbec mu nevadilo, že ho má i s troškou čerstvé krve. Chutnal mu. To bylo evidentní. Byla to jen levná Sága. Po chvíli se začal usmívat a pohlédl na puštěnou televizi. „To jsou ale píčoviny, že?“ pronesl se smíchem. Žena strnula. Dcera nevěděla, co si má myslet. „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se. „Myslím tím Novu. Taková zpičená televize se jen tak nevidí“. „Tak, my se na to díváme jen tak – spíše je to taková kulisa“ pronesl jsem. „Však jo, pohoda“. Ukončil dialog.

Manželka byla v kuchyni a slyšel jsem, že zvedá telefon. Byli jsme v obýváku, dívali se všichni na sebe a vrhali jsme na sebe různé pohledy. Nevěděl jsem, co bude. Z kuchyně se ozývala žena, jak říká do sluchátka, že potřebuje urychleně první pomoc pro dva muže. Starší ze synků to slyšel. Vylil šálek čaje do tulipánů. Dal si ruku do rozkroku a z napasovaných riflí vytáhl bouchačku. „Ať to kurva položí!“ zařval. „Co se děje? Nerozumím tomu?“ otázal jsem se s vybouchaným srdcem. „Nerozumíš?“

Prásk!

Stěnu jsem natíral minulý víkend. S kamarádem Tondou. Byla to zábava a šlo nám to dobře od ruky. Pili jsme u toho pivíčko. Dali si utopence. Zkrátka pohoda. Každý ale pohodu vnímá jinak. Třeba jako mladík, který se svým kamarádem dorazil k našim dveřím. Jediným výstřelem navždy změnil a prakticky zničil můj život. Vidět nervové tkáně mozku mé dcery na stěně obýváku je traumatem na celý život. Vazivová blána plná žilek stékala až dolů na podlahu a za ní se jako šnek řinul úzký kanálek mozkomíšního moku. Půlka tváře Gabriely byla rozstřelena, druhá půlka držela na krku a vypadala jako prasklá sklenice na víno. Pohovka byla od krve a části lebky se rozlétli všude možně a evokovali rozpadané puzzle.

„Co si to udělaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaal !!!!!!!!!! vlétl jsem na něj.

Prali jsme se na podlaze. Zbraň jsem mu naštěstí vykopl z rukou, takže byl závislý na své síle. Jednou seděl on na mě, pak já na něm. Dostal jsem ošklivé rány do nosu a do očí. Vztek a šok ve mně probouzeli ale neskutečnou agresi a sílu. Z celé síly jsem ho dostal pod sebe a pevně přiložil ruce k jeho hlavě. Prudkým pohybem jsem mlátil jeho hlavou do podlahy. Snad dvacetkrát. Mlátil jsem jeho týl o naší dřevěnou podlahu. Až do té doby než jsem si všiml, že se rozmlácená lebka slepila krví a tkání s podlahou. To mě zastavilo. To co z hlavy zbylo, jsem odhodil jako obal od karamelky. Byl jsem v šoku. Ještě nikdy jsem nezabil člověka. Ještě nikdy jsem neviděl tolik krve. Začal jsem brečet. Brečet kvůli Gabriele. Kvůli mé malé holčičce, které jsem chtěl zaplatit tu nejlepší školu. Teď mi z ní zbylo jen tělo bez hlavy. A za všechno může ten kluk. Odůvodnil jsem si jeho smrt a bral jsem to jako férovou odplatu. Život za život. Chystal jsem se na toho druhého nezvaného hosta. K mému překvapení tam ale nebyl. A hned mi i došlo, že tam není ani má žena. Při té bitce ji musel ten hajzl někam odvést. Obývák byl od krve a všude se povalovali kusy lebek. Vstanul jsem. Rozkopl části zbytků hlavy toho šmejda, zvednul bouchačku ze země a šel nahoru po schodech. V půlce schodů jsem něco zaslechl. Slyšel jsem nějaké výkřiky. Ozývalo se to z našeho manželského pokoje. Zbytek schodů jsem přeletěl a nečekal na nic. Rozkopl jsem dveře. Viděl jsem hnus. Ten smrad dával to své špinavé péro do mé ženy, zatímco ona krvácela z břicha a byla přivázána k posteli. „Shoř v pekle!“ zařval jsem na něj s namířenou devítkou. Smál se. Střelil jsem ho do ramene. Spadnul z postele. Stále se smál, i když teď méně. Šel jsem k němu. Klekl jsem si. „Co jste zač? Proč jste nás napadly?“ zoufale jsem se ho otázal. „Tomu bys nerozuměl, taťko.“ V tu ránu mě něco ostrého píchlo do ledvin. Byl to jeho nůž. Krvácel jsem na něj, ale skrýval tu příšernou bolest. Viděl jsem jeho odhaleného ptáka. Položil k němu zbraň a třikrát vystřelil. Byl na kousky a rozlétl se. Koule už drželi jen tak tak. Řval. Šíleně řval. „Teď umřeš“ zašeptal jsem mu. Namířil jsem mu do oka. Vydechl. Prásk. Byl na místě mrtvý. Ze vzteku jsem ale do něj vypálil zbytek nábojů. Schytala to hruď a čelo. Nezkrotil jsem se a ještě jsem jeho nožem rozpíchal celé jeho tělo. Bylo z něj lečo.

Odvázal jsem ženu. Mluvil jsem k ní. Byla strašně slabá a tekla jí krev z pusy. Něco chtěla říct, ale nerozuměl jsem ji. Držel jsem ji v náručí. A v něm mi i umřela. V ten moment jsem litoval, že jsem všechny kulky promarnil na toho smrada, co ji šukal. Upadl jsem do bezvědomí.

Pak jsem se probudil v nemocnici. Řekli mi, co se stalo. Museli mi dát něco na uklidnění. Další dny jsem pořád jenom spal a dostával do sebe samé drogy. Několikrát u mě na pokoji byla policie. Ptala se mě na spoustu otázek. Říkali, že mi nic nehrozí. Věří, že to byla sebeobrana. Navíc jsem se dozvěděl, že ti dva kluci, co mi, vyvraždili rodinu, jsou nějací utečenci z léčebny pro drogově závislé a při svém útěku zabili a oloupili mnoho lidí. Dlouho po nich pátrali, až je našli u mě doma. Mrtvé. Kéž bych byl mrtvý já.