Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proste všechny pány Svaté

Slimák

Neomytá napůl zkouslá broskev se nemotorně kutálí po rantlu vchodu k normalizačnímu paneláku. Při této „hej-hou“ činnosti na ní padají silné dešťové kapky. Míří na polo-odkrytou dužinu a na chmýří slupky, které z určitého pohledu může evokovat muže v letech s řídkými vlasy, který je ve slotě. Mraky mají zlověstnou barvu. Není to ani černá ani odporně modrá. Je to něco mezitím ale zároveň úplně odevšad. Nacucané mračna vydávají další a další porce tvrdých dešťových stříkanců.

Produkt oblaků vyhání slimáky na chodníky. Ti se zmateně plíží od nedalekých míst, do ještě více blízkých míst. Hypnoticky šukají patník a sem tam zabřednou k silnici. Není to časté ale stává se, že některý z těchto pomalejších živočichů se doplazí pro smrt. Je to možné dvěma způsoby. První spočívá v lidské síle, aroganci a nesmyslné touze si zvyšovat ego. Podrážka tvrdé boty, noha ve větru, zamířeno na slimáka, noha směřuje dolů a bum. Slimák není, tedy je ale už jen v puzzlovité podobě. Nějaký tatínek několika slimácčích dětí dojel díky synkovi, který se nudil, jenž si řekl, že zabije nudu – doslova. Druhá možnost posledního dechu je brána v potas se silničním provozem. Ojeté Subaru si to řítí z kopce, slimák si to špacíruje po bílých úzkých obdélníčcích cesty. Takový prďola nejde vidět samozřejmě. Řidič poslouchá Český rozhlas – Hegemonie, slimák poslouchá kručení v bříšku. Pneumatika najíždí na slimákovu hlavu. Čtyřkolový zabiják totálně rozesírá malou kebulu. Mini střívka si leží rozházené na pidi prostoru. Netrvá dlouho a zbytky malého a pro někoho směšného tělíčka jsou znovu projeté dalšími auty. Cucky, živočišná krev, slizovité žlázky. Všechno z taťky slimáka, který byl ve své rodině respektován, je na silnici, kdesi u Bujanovic a nikdo to neví.

Autobus

Autobus plný rozličných povah, individuí, primitivů i totálních debilů si to jede po Rudné. Spoj z Ústředního autobusového nádraží do Bohumína právě vyjel. Řidič, pětatřicetiletý maník s brýlemi triviálně pozoruje silnici, kterou důvěrně zná a kterou jezdí už 10 roků.  Jmenuje se Jarda. Bydlí v Ostravě. Žena ho nechala kvůli mladému slovákovi z Mittalu, děti má v péči ona. Může se s nimi vídat každý druhý víkend. Stylově zapadá mezi typy jako Lajos Rozsa nebo osoba Krokosz. Poslední dny si hřebínkem prdelatí. Ryha v půli lebky, vlasové odcinky do boků, 7 gramů gelu a hotovka.

Za ním osádka busu. Je plno. Všechny sedátka jsou obsazená a kdo stojí, je mladá žena v minisukni s rozparkem, jenž houpe kočárek s pobryndaným batoletem. Vepředu v čtyř-sedí (2 naproti – 2 naproti) je skupinka výrostků. Jeden z nich je romského etnika. Synci si povídají o školním průseru. Povedlo se jim totiž si do školy přinést trošku smradlavé a nekvalitní ganji. Po klasičnu se rozhodli pro výkuř na záchodcích. Zpočátku velká sranda a řacha ale učitel rodinné výchovy s urologickými potížemi je nachytal a kázeňsky potrestal. Samozřejmě, že kdyby si učitel Smola nespletl toalety pro žáky s toaletami pro učitele, možná by se nic nestalo --- i když, kdo ví...aroma trávy je nezpochybnitelné. Každopádně, všichni čtyři dostali třídní důtky a do žákovské knížky poznámku přes 2 řádky. Váhu to ale moc nemělo. Žákovské knížky byli den na to nalezeny v kontejneru u samoobsluhy U Mařky, celé propálené a na každé druhé straně byla namalovaná hezká a velice detailně vykvalitněná píča. O kus dál sedí s batohem v ruce, nevýrazný jedinec špatně se tipujicího věku. Zabořený do výhledu nemalebného kraje, zpustošených tuněk, odpadových hromad a samých dýmů z fabrik. Přemýšlí o lascivnosti, žimirování se, kolotoči života a jeho smyslu a také o prozíravosti nesmyslných fake transparentností velkých a nadnárodních korporací. Velké myšlenky v malé hlavě. 30 minut času na osobní štorc demagogii. Cesta plyne, mozek se řine. V mozku se vyrojí myšlenka. Co kdyby mi tím neskutečným tokem myšlenek mozek praskl, vybuchl ? Každá jeho část by vystřelila do jiné strany a úhlu. Mozkomýšní mok by ocejchoval pána s padusnicí vedle mě. Kusy lebky by dopadli do otevřeného hrdla Coca Coly, z které upíjí dívka v leginách, 3 sedačky dál. Krev, na kterou by také přišla řada by celé sedadlo zbarvila do ruda a Sparťanští fandové (pokud jsou přítomni) by měli pré. Vzadu v autobuse je dvojice, duo, pár. Muž – žena. Jasně. Líbačky, hlazení. Starší žena s kučeravými vlasy si pod nosem štěbetá, jak je dnešní doba pohoršující a že kdysi by tohle možné nebylo. Co ale je dobré vědět, že v 80.letech se jednalo o veksláckou kurvu ve středních letech, která otevírala a zavírala pysky, podle cash-flow. Když byli dotace, byla kunda. Když byli kabelky, byla kuřba. Když byl byt, byl anál. Když nebylo nic z toho, mohli jste letět do Indie za šamany, kteří si jej umí vykouřit sami a něco se přiučit. Něco z jejich arzenálu můžete vidět v krátkometrážních a velice nekvalitních videonahrávkách na uložtu. Pořízení – Dillí. Je až s podivem, že cesta těchto lidí, osob, možná i sem tam osobností brzo skončí. Statisíce slimáků vytvoří podivuhodnou barikádu po vzoru bobří hráze a silnici do Bohumína zatarasí. Linka do ní najede, sjede ze silnicie a raší si to do příkopa. Někdo mrtvý, někdo živý. Polar přijede.

Vykoupení

Netušil jsem, že mě vezení až tak změní. Neměl jsem šajn, že se tak kurevsky změním. Netušil jsem ani hovno.

Zdravím, jmenuji se Kurda. Milan Kurda. Kdyby Vám něco mé příjmení říkalo, je to klidně možný. Byl jsem v novinách. Né ale že bych byl nějaký politik, podnikatel nebo sportovec. Jsem prachsprostý vrah. A k tomu vrahu je ještě slovní předpona – matko – vrah. Zabil jsem svou matku a jejího přítele. Srala mě a on se zrovna přichomejtl, tak jsem ho vzal s ní. Sekáčkem na maso. Krásně po hlavě a trupu. Rozkouskoval jsem je a vyhodil do rybníka. Pak mě po pár dnech někdo udal. Dodnes nevím kdo. Kdybych to ale věděl a byl bych venku, nedožil by se rána, zmrd. Ve vězení jsem šestým rokem. Navykl jsem si na zdejší prostředí, šukání do prdele, stravu i čtyři holé zdi. První roky byli těžký. Stejně, jako když nastupujete do práce. Zdejší kápo „Jávo“, robustní Rom s potetovanými ňadry mě zkoušel. Jebal do mě, hledal si záminku pro rozbití mé fasády. Užíral mi mé jídlo, kradl můj hajzlpapír a v neposlední řadě mě ustavičně ve sprchách hladil po půlkách. To vše skončilo po půlroce.

Dozorci zdejšího krimu maj rádi vězeňské souboje. A jeden takový se konal se mnou. A kdo nebyl mým soupeřem než Jávo. Kdybych vyhrál, měl bych o půlhodiny delší přestávky. Přestávky mám opravdu delší. Jáva jsem porazil. Zabil jsem ho. Zápas se konal na dvoře. Sešla se celá basa, bachaři i ředitel věznice Lipný. Sázelo se i. Kurz na Jáva byl 1.75, já měl kurz přes 2.50. Dovolená byla břitva a nůž v jakékoli podobě. Takže i třeba upravená zubní pasta s fluorem stočená do vrtulky a polepená břity z žiletek z Krymu, byla možná k užití. Zápas začal fouknutím do píšťalky a ručním gestem. Jávo na mě vyrazil jak Akebono na sendvič z Malajsie. Chtěl mě dorazit hned od začátku. Párkrát mě škrábl břitem. Kapala mi z holeně a z ramene krev. To ale nebylo nic, co kapalo z Jávy. To tlustý prase jsem párkrát udeřil do huby. Rty měl vyvalené jak Halina Pawlovská po spořádání uzeného kolene. Zuby mu padali na tílko a z nosu mu tekla rudá struska. Byl to ale silný zmrd. Nenechal se jen tak. Nasral se. Něco cigánsky pronesl a dal mi takovou sadu do břicha, že jsem nevěděl, jestli bliju nebo seru hubou krvavé cucky. Myslím, že v ten moment si řekl, že jsem už definitivně kaput. Zmítal jsem se a sopka uvnitř mě, chrlila další dávky rudého tělního moku. Byl to ale právě ten moment, který rozhodl. Jakoby ujištěn, že vyhrál – překvapil jsem Jáva. Postavil jsem se, tok krve se zpomalil a Jávu jsem zubní pastou, která spíše vypadala jako švýcarský Python nůž přímo píchnul do krkavice. A pro sichr jsem ho ještě píchnul do břicha. No, co Vám budu podívat. Tolik krve jsem nikdy neviděl – a že jsem už viděl věcí. Byl to tučný hajzl a tak to z něj lilo. Díra v krku vypadala jako poničený barel kečupu, z kterého to kydá a kydá. Břicho sloužilo jako překapávaná káva, jen s jiným složením..hodícím se do Troma filmů, spíše. Jáva zdechnul jako pes, Vám říkám. Přišlo mi, že když chcípl, tak byl najednou o pár kil lehčí. Měl v sobě hodně krve a taky několik gramů tuku z něj asi taky vylezlo, když jsem to zapíchl do jeho špeků. Po tomto zápase jsem se stal kápem ve věznici já. Mám přezdívku „El Rey“ a mám zde docela výsadní postavení.

Když přijde nějaký nováček, musí projít mým testem. Ten spočívá v celodenním šukání do prdele, kdy greenhorn musí stát a já mu po každém udělání liju do řiťky horkou vodu aby nevyschnul. A samozřejmě, že to není jen o mně. Nejsem sobec a nechávám něco i pro mé spolusedící. Když testem projde, má mou ochranu a kdo na něj sáhne, tak zhebne jako podsvinče. Byli ale už tací, kteří neprošli. Většina z nich je mrtvá a účastní se rozkladu do půdy. Vím, že jsem hovado. Věznice mě změnila v tom, že šukání chlapských prdelí je pro mě jediná zábava v tomto hnusném světě. Dříve to byli ženské mindy. Stal jsem se naturalizovaným buzíkem v base. Jsem přesvědčen, že mě tu někdo jednou zabije. Vím to. Skončím jako Jáva. Možná i hůř. Do té doby si ale užívám. A užívat budu. Další chlap na holení ?