Jdi na obsah Jdi na menu
 


Smím se mu postavit ?

2. 6. 2014

Rotující haléř přepadl ze sousedovic parapetu na špinavou zem. Ulehl blízko kusu skla a malé šedé plechovky; asi proto, že jinou možnost neměl. Zadíval jsem se na ten obraz a trošku si potáhl (již třetím rokem mě zlobí senná rýma). 

Lidé z mého sousedství se na víkend zařídily úplně jinak než já. Většina z nich odjíždí na své chatky nebo zahrádky. Kupříkladu, pan Šetrný očekává v podvečerních hodinách příjezd svého dlouho neviděného syna, který již čtvrtým rokem studuje v USA. Dá se očekávat srdcerivné objetí a příležitostné slzení v očích.

Je něco po 3.hodině odpolední a já se skrz skelnou okenní výplň dívám na opuštěný parčík s jednou lavičkou. Ta lavička už zažila "své". Posedávalo na ní množství generací, zamilovaných párů, bezdomovců i dívek s mikroskopickými sukněmi. A i přes to, stále drží....inu, pan Koutský (odpočívej v pokoji) odvedl velice dobrou práci, když pracoval na této "legendě". Všechna čest.

Usedávám na pohovku. Sápu se po TV ovladači. Zapínám televizi. Přepínám. Přepínám. Přepínám a znovu přepínám. Nemohu se rozhodnout. Zadívám se do televizního programu. Udivuji se nad programovým schématem a zhluboka vydechnu. Znenadání zapnu teletext. Neměl jsem to dělat -- po chvilce to radši vypínám.

Včera jsem viděl Jarka při masturbaci. Stalo se to ve škole. Konkrétně na školních záchodcích. Byla velká přestávka a mě se chtělo hrozně "chcát". Otevřel jsem dveře. Zašel k pisoárům a rozepnul puntek. Vypotřebil jsem se. Poměrná slast. Avšak, to nebylo všechno. Z kabinky jsem slyšel nějaké zvuky. Přiblížil jsem se. Ucho na dveřích - ruka na klice. Minutu jsem poslouchal a pak otevřel. ÁÁÁ !!! To zařval Jarek (můj spolužák). Zrovna totiž honil svůj pendrek. Poté přišlo 30 sekund ticha. Šel ke mě a neposkvrněnou levačkou mi omakal rameno. Smál se. Přiložil svůj ret k mému uchu a pošeptal, že si přeje ať to nikomu neřeknu.....jinak mě prý zbije.

Nudím se. Nevím co bych. Žádná aktivita mě neuspokojuje. Jsem asi ztracený případ. Totál lama. Co takhle kreslit ? Mám nebo ne ? Ale tak jo....pustím se do toho. Pastelky mám, takže není problém. Snad mě to zaujme. Ze složky vytahuji štos výkresů. Chopím se tužky a usedávám na židli.

O 30 minut později

Dokreslil jsem. Už to mrdám....mám toho plné zuby. Matka v piči, otec v piči a já se máchám ve zkurvené nudě. Hrom do toho, kurvafix !

Crrrrrr!

Zvonek. Někdo zvoní. Jdu tam. Jdu otevřít. Otevírám. Naproti mě osoba. Vysoký chlap. Bradka + knír. Sandále s ponožkami, divoko-barevné trenýrky s nápisem Kongo, károvaná košile bez náprsní kapsy a na hlavě sluneční brýle. Poměrně kokot, tyvole. Zadívám se na něj, on na mě. Spustím:

"Co potřebujete ?"

Civí na mě a přejede si jazykem po horním rtu. Pohladí si obočí. Přitlačí se k otevřeným dveřím a řekne: "Myslíš, že něco potřebuji?"

Tak tím mě jako dostal. Na otázku odpověděl proti-otázkou. Nějaký suverén, asi. Nicméně, bych rád věděl, kdo to vůbec je. Nemám z něj totiž zrovna, ten nejlepší pocit. Zeptám se ho znova.

Já: Co potřebujete ?

On: Já nic ale ty ano.

Já: Cože !

On: No ?

Já: Já nevím o čem to vůbec mluvíte !

On: Ale víš...jen si vzpomeň.

Já: Víte co ? Mě je to fuk, zavírám.

On: Ne počkej !

Já: Uch !

On: Můžu jít dál ?

Já: To teda nemůžete !

On: Ale můžu !

Razantně vstoupil dovnitř a odstrčil mě. Zavřel dveře a opětovně do mě strčil. Sletěl jsem na zem a lehce se bouchnul o dveřní pant. Z čela mi začala téct krev. Pan neznámý usedl na židli v obýváku a sledoval tok krve z mého čela.

"Dej si na to vatu!", řekl hlasitě.

"Běžte do prdele ! Já vás kurva neznám ! Vypadněte okamžitě !", zakřičel jsem.

"Neboj se mě kurva ! Já jsem tvůj přítel, chápeš ?"

"Ne nechápu, kurva ! Pokud nevypadnete, tak zavolám policii !"

"Cha cha cha cha, ty si dobrej bavič !"

"A dost ! Volám policii !"

"Nedovoláš se ani do piče, ty trubko!"

"Tohle si schovejte pro strejdu Příhodu !"

"Kurva ! S tebou není žádná řeč ! Posaď se !"

"Já se kurva neposadím - já kurva zavolám policii. Ti s vámi zatočí, kurva !"

"Myslím, že ne!"

"Jo, tak vy myslíte ! Smůla no...už jsem je vytočil !"

"Sám uvidíš, ty debile !"

"Haló haló ?! Slyšíte mě, do piče ?!"


             VOLANÉ ČÍSLO JIŽ NEEXISTUJE, ZKUSTE ZADAT JINÉ. DĚKUJEME.


"Co to kurva....?!"

"No neříkal jsem to."

"Nerozumím tomu !"

"To jsem si myslel....hele, posaď se a já ti řeknu proč jsem vůbec přišel."

"Dobře, kurva ! Řekněte mi, o co tady jde a pak padejte odkud jste přišel, jo kurva ?!"

"Tak to asi nepůjde --- já jsem tady abych tě chránil!"

"Co ? A před čím, kurva ?!"

"Před šíleným vědcem Rastiorem ! Chce tě zabít !"

"Já ale žádného takového vědce neznám -- co je to za kurevský blábol, do prdele ?!"

"Ale znáš....máš ho přece ve svých snech, ne ?!"

"Já fakt nevím o čem to mluvíte !"

"Tak víš co....v mžiku ti dokážu, že mluvím pravdu. Přenesu tě do jednoho tvého snu. A to jenom lusknu prstem."

"Je to stále lepší!

"Připrav se ! Á......je to !"

"Lusk!"

"Co se děje ? Kde to jsem, panebože !"

Zčistajasna jsem se ocitl v nějaké staré obrazárně. Na zdích visely portréty mrtvých lidí a zvířat bez končetin. Všude po chodbách svítilo slabé světlo a z dálky přicházel poměrně silný vánek. Těžko se mi chodilo a bylo mi nějak špatně od žaludku. Všechno to působilo hodně depresivně. Vůbec nic jsem nechápal.

"To mě fakt ten exot přenesl do mého snu ?"

Rozhodl jsem se, že půjdu dál po temné a špatně osvětlené chodbě, která byla neskutečně úzká. K tomu jsem i přes to přítmí, vypozoroval další obrazy na zdích. Bylo jich neskutečné množství. Ani se od sebe moc nelišily. Vždy na nich byla otevřená rakev a v ní nebožtík. V tom horším případě i zvíře, které postrádá ruce i nohy. V duchu jsem si říkal, že ten co to namaloval, musel být pěkně morbidní člověk.

Došel jsem (k mému překvapení) až k automatu na kávu. Ve staré temné obrazárně automat na kávu ? Byl to pro mě neskutečný šok ale zároveň úleva. Po té procházce úzkou a temnou chodbou s depresivními obrázky to byl jediný světlý okamžik.

"No a co teď ? Mám si dát kávu nebo co ?"

K mé smůle jsem ale po kapsách neměl žádné peníze. Nechal jsem si tedy zajít chuť. Po pravé straně automatu byli dveře. Hodně starobylé. Klika byla podivně zkřivená a uchopit ji by znamenalo zkřivení ruky. I tak jsem se ale pokusil. Vykroutil jsem zápěstí a palcem silně zarouboval s klikou. Pootevřel jsem a nahlédl dovnitř. Byl to nějaký pokoj. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou. V tom pokoji nebylo zhola nic. Žádný nábytek, obraz či koberec. Prostě nic. Byli tam ale dveře. Namísto těch těžkopádných dveří, se tyto zdáli naprosto obyčejné....klasická klika i tvar. Šel jsem k ním váhavým krokem. Podlaha pode mnou praskala. Znovu jsem na svém krku pocítil jemný vánek a z mého čela vytekla kapka krve.......!

Otevřel jsem. Zčistajasna se mi šíleně zatočila hlava. Bylo to něco neskutečného...tady by mi žádná pilulka nepomohla. Zabouchl jsem za sebou a i přes neskutečnou točitbu hlavy vstoupil do místnosti. V ní byla postel. Hned jsem ulehl a pokoušel se tak zmírnit současnou nesnáz. Náraz na matraci mi trochu pomohl. Otevřel jsem oči a uviděl jsem výjev. Blízko dveří bylo houpací křeslo. Na tom by možná nebylo nic divného ale zrovna v něm, se houpal nějaký starý muž....

"Kdo jste ?"

Nedočkal jsem se žádné odpovědi. Osoba se stále houpala a pozorovala mě. Točení hlavy už pomaličku přešlo a já vstal z postele. Mravenčím krokem jsem šel k němu. Nevěděl jsem, co od toho mám očekávat. Šel jsem do risku. A v hlavě se mi honily myšlenky, že je to můj sen....i když si na něj už vůbec nepamatuji.

"Pane Bože ! Ať už to všechno skončí!"

Náhle jsem byl u tajemné osoby v houpacím křesle. Zvláštní bylo, že se na mě ale vůbec nedíval -- i přesto, že jsem ho úporně sledoval. Také jsem si všiml, že z jeho pusy vede nějaký drátek či co. Z jeho uší vyčníval jakýsi cancourek a v krku měl zabodnutou malou injekční stříkačku. To bylo něco tak zkurveně divného a hnusného zároveň. Nedalo mi to a sáhnul jsem na drátek vedoucí z pusy. Zatáhl jsem za něj. Neměl jsem to dělat. Rázem se mu otevřela pusa dokořán a vytekl silný proud tmavé a zeschlé krve, která měla s klasickou smrtelnickou zatraceně málo společného. Byl jsem znechucen....ten člověk byl evidentně mrtvý a to už delší dobu.

V té zkurveně zestárlé krvi jsem "vyčuchal" nález. Nález, který byl přímo neuvěřitelný....na omak to bylo hrozně slizké. Samozřejmě to bylo polité zeschlou krví -- ale tu slizkost jsem nějak nepochopil....inu, byla to kupodivu miniaturní skříňka. Taková, kterou najdete v různých Barbie sadách apod. Otřel jsem ji o tričko a pomaličku otevřel. Byl v ní ještě menší klíček. Vyndal jsem ho a strčil do kapsy.

"Tohle mi něco říká! Tohle jsem už někde viděl!"

Strašně mi to něco připomínalo....ale ani za mák, jsem si nemohl vzpomenout, až pak! "No jasně! Už to mám! Vzpomínám si na ten sen! Obrazárna - kafe automat - prázdný pokoj - mrtvý chlap na houpacím křesle + mini-skříňka s klíčkem. To všechno jde dohromady! Bylo mi 9 let když jsem měl tenhle sen! Konečně jsem se rozpomenul....jo !!! Už to dává smysl....jenže. Pokud jde všechno podle mého snu, tak by mě za chvíli měl napadnout jistý člověk....."

Najednou jsem slyšel hlasité výdechy a silné praskání podlahy. Někdo ke mě běžel....a to hodně rychle!!! Chtěl jsem se schovat ale nebylo kam. Kurva práce! Blížilo se to sem! Najednou se běh zastavil. Bylo jasné, že je už v pokoji. Cítil jsem ho. Klepal jsem se jako osika a zároveň jsem byl připraven se nějak bránit....tápal se po klice. Otevřel dveře a já ho uviděl.

Bylo to příšerné monstrum. Slizké na pohled. Z huby mu teklo hafo slin a jeho oči se na mě ustavičně dívali. Byl jsem v pasti.

"Co teď?"