Vědátor
Ve skutečnosti jsem neměl ani nejmenší šajn, co vytvářím za zrůdnost. Nepočítal jsem s takovými negativními dopady mého dlouhodobého experimentu. Nebylo to v plánu. Žádný záměr v tom nehledat. Kdybych to mohl vrátit, vrátím to. Ono to ale nelze. Stroj času zatím vynalezen nebyl. Bohužel. Udělal jsem chybu. Nepohlídal si to. Nedostál jsem své reputace.
Originální produkce HororPark uvádí hororový gore příběh z laboratorního prostředí
Možná kdybych smíchal méně manganistanu s glycerinem. Kdyby koncentrace vodíku nebyla v tak vysoké míře. Kdyby propan-butan nebyl tak natlakovaný. Kdyby Mullerova nádoba byla pečlivěji uzavřena. Kdybych neměl k dispozici tolik inertních plynů. Kdybych nevyhodil svého asistenta Carla, jenž byl mým věrným druhem. Kdybych neměl tu zmrdanou noční směnu. Kdybych byl v Atlantě se svojí ženou a tříletou Jenny. Kdybych nebyl posedlý svým egem. Kdybych poslouchal rady svých nejbližších. Kdybych nebyl jako můj otec. Kdybych nepil litry Mountain Dew. Kdyby kočka létala horizontálně. Kdybych … kdybych … kdybych.
V laboratořích Edranol se sbíralo jedno tělo po druhém. Zaměstnanci, které jsem běžně vydával po chodbách naší buňky byly roztrženi, popáleni, masakrózně zohyzděni, neuvěřitelně znetvořeni. Prostě k nepoznání. Záchranáři je brali po lůžkách s kolečky ven. U některých případů se snažili zajistit elementární životní funkce a dostat oběti z šílené bolesti a agónie. Molekulární guru Georgino přišel například o obě oči a přesto žil. Tělo durch popálené. Při snaze lékaře vpravit injekci s morfiem do těla se vzal i kus popálené kůže. Působil jako lehký papír. Lehký ohořelý papír. Odletěl bůh ví kam. Poletoval si jako pírko z Gumpa. Bylo mi z toho zle, úzko.
Bylo mi hned jasné, že pokud někdo přežije, tak ten život už za moc stát nebude. Další na řadě byly vědátoři z U5. Mladí kluci. Nikomu z nich nebylo ani třicet. Vždy usměvavý, pokorní a učenlivý. Nyní už nic nepředvedou. Mládí a stáří jim bylo utnuto. Mnou. Jsou nasáčkovani v černých pytlích. Na pevné uzly. Obsahovitě se jedná o pouhé zbytky, tkáně a torza. Já je zabil, zničil, zlikvidoval. Nejsou. Nebudou. Už nikdy se nesetkáme u kávomatu a neprohodíme slůvko o nové řadě pokusů s roztokem sířanu sodného.
Generální ředitel. Ten podlý arogantní čurák s grimasou recepčního ze Sám doma 2, známý nepřítel osobitějšího názoru a příznivec „oveček“, přežil. Měl sice jednu řitní půlku nehezky švenknutou okolo zábradlí a z nepokryté zadnice řičelo hektolitrů krve, na pravé noze mu vyletěl palec do povětří a zbyla mu jen 4ka, z nosu měl gumu na hrubší pentilky, ucho natrhnuté a pravá paže v dezolaci, ale nezabránilo mu to v přežití. Jeho vůle žít, smysl pro existenci sama sebe, vědomí o sobě samotným bylo asi větší než výbuch a jeho následné dozněvy. Byl tak fit, že ošetřující lékáře prosil o zapůjčení mobilního telefonu z důvodu přeobjednání u známé pedikérky singapurských hokejbalistů. Ta ironie, ten paradox. Osoba, kterou bych jako jedinou nelitoval, že umře ... osoba, která mi permanentně snižovala plat. Muž, jenž mi análně pigloval mou starou a chlubil se fotkami na insta, kde zachycuje vytékající semeno z konečníku. Hajzl vysmívajíc se skrytým hubismem a neskonalou podlostí. Mamrdí konipásek pijící si Evian brčkem ze stánku. Takový fucker přežil.
Hromady těl na tisíci lůžkách. Přeplněné sanity. Šestero černých havranů. Všemožné končetiny s hodinkami na větvích stromů. Střevní lanka. Puzzle z rozsekaných obličejů. Nosy, ucha, popálené šourky, urvané zadnice, nezáměrné bisty, přeživší s půlkou hlavy, přeživší se čtvrtinkou hlavy, přeživší s hlavou bez těla, mrtvé osoby, jenž nejde identifikovat, vyrvané potní žlázy evokující vytáhlé struny z kytary, personál na hadry, játra a ledviny u vchodu do laboratoře, vyhřezlé krkavice, oči z důlků jemně, oči z důlků fest, vyrvané míchy, žebra na štorc, popáleniny 3.stupně, popáleniny 4.stupně, samovznícení, mariášek s vybuchlým vole, pánve na kaši, penisy na páře, uzdičky z péra ven, žaludy létajíc po okolí a zkoumajíc místo doletu, skalpy vlasatých pracovníků podlité mozkomýšním mokem a všemožný chaos, beznaděj a hnusota. To jsou prosím jatka.
Za všechno může osoba píšic tento krutý příběh. Jsem to já, doktor Lester. Laureát cen a nositel Nobelovy ceny za objevení léku na svědivost zad. Zabil jsem 454 lidí, 679 zranil a způsobil škodu v miliardách dolarů. Nebylo to vědomé. To vůbec ne. Ale při velkých myšlenkách se takové věci prostě stávají. Není to hezké, ale stává se to. Vždycky se počítá s obětmi na životech. Stanul jsem před tribunálem a bylo mi požehnáno ve jménu vědy. Zproštěn ve všech bodech obžaloby. Až dostaví nové laboratoře, tak budu pokračovat přesně tam, kde jsem skončil před tím incidentem. A nezastavím se před ničím. Smrt je přirozená součást života a jestli umřete ve 20 nebo až v 90 je jedno. V rámci vědeckého pokroku je každá oběť předem schválená.
Lidé musí umírat, aby jiní lidé mohli žít
