Bukanýr
Ustavičné dotazy na mou osobnost mě pořádně iritovali. Neschopnost býti empatický vůči mně nebo vůbec ta drzost a neomalenost mě po koncertu nenechat v klidu. Ta základní elementární lidská slušnost a humanita. Ten hutný, a tak nevkusný paparazzi styl vynuceného interview. Ta předpisová zhovadilost a přisranost. V bílém tričku mé poslední sady z mého merche, kde jsem vytvořil i pořádná kolca v podpaží, v mých nových Harlem kalhotách a modrých teniskách od DC, s řetězem CROSS JESUS vážící necelá 2 kila, jenž pokaždé před „koncíkem“ políbím a šedobílou foxkou, marně jsem odháněl ty nesolidární supy z mého osobního sektoru. Odstrkoval jsem je, ale vždy se zase přiblížili a o nějaký centimetr byla vzdálenost mezi námi zase kratší.
Ta cestička k mému autu byla nekonečná. Lemována kelímky od piva a mastnými papírovými talířky od buřtů, posetá vajglisky a prázdnými krabičkami od práskacích L&M, doprovázena šlápotami bot otravných novinářů, jenž dychtivě čekali až otevřu pusu a zodpovím připravené dotazy.
Cesta mou psychikou měla být u konce. Má audina se nacházela pár metrů ode mě. Má záchrana. Má nora. Můj kamarád v nouzi. Vidina bezpečí mě odhodlala k úprku a rychlému vzatí klíčků od auta z kapsy. Supy se mnou drželi krok, avšak ne dlouho. Jeden obézní muž upadl na blátě a parta „blech“ o něj zakopla. Všichni se skáceli. Zbortili se jak domeček z karet. Krásně jeden po druhém popadal. Kamery se potáceli na zemi a zrušili se. Usmíval jsem se. Jenom jsem se usmíval. Stál jsem totiž u svého auťáku, klíčky byli ve dveřích a před nasednutím jsem vztyčil prostředníček. Pozorován všemi jsem se dočkal potlesku od návštěvníků festivalu za pletivem.
Jsem v autě. V bezpečí. V mé komfortní zóně. Ladím poslední CD od Lany Del Rey a „točím“. Hned z prvního pokusu „sukces“. Jede se. Než se dostanu k dálnici mám několik kilometrů dlouhou cestu lesem. Nočním lesem. Jakýsi čas na přemýšlení. Možnost hodnotit. Track 12 a momentální vnitřní rozpoložení mě donucuje přemýšlet o svém výkonu na pódiu. Začínám si přehrávat záznam koncertu v hlavě. Od příchodu až po poslední vzkaz mým fans.
„Repertoár byl rutinní. Neměnil jsem jej od začátku roku, protože vím, že fungoval. Flow jsem měnil, kde bylo potřeba. Feedback od publika byl jasně pozitivní. Rapovali se mnou, dokončovali prázdná místa těmi správnými rýmy, zvedali ruce a hýbali se do stran, opakovali po mě, hlasitě mě podporovali a hecovali, křičeli mé jméno. Byly skvělý. Já byl skvělý. Atmosféra, jaká má správně být. Atmosféra, kterou žádní pseudorapeři nedokážou vytvořit. Atmosféra, kdy se Vám ježí chlupy na hrudi a příjemně svědí pod zátylkem. Atmosféra, která být oceánem, tak se v ní koupu blahem a směji se jak roční dítě. Atmosféra, kterou si hip hop zaslouží.“
Jsem spokojený. Podal jsem výkon, který jsem chtěl. Já se bavil, lidi se bavili. Ozvy během koncertu, že „je to po piči“ nebo „dobře zajebal“, zahřejí každého rapera na duši. Když svou práci děláte dobře, lidi to ocení. Produkce DJ Squalla na beatu se setkala s úspěchem. Trefa do černého. Rytmika byla rozpoznatelná. Já dnes na „majku“ cítil tu energii, která mě nabíjí. Tu tak důležitou zpětnou vazbu a zároveň jistotu v sobě, že to „dám“. A já to opravdu „dal“.
„RAP is what we do, and HIP HOP is what we live“
