Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rostislav Pokora

Čercanice. Malá víska nedaleko Mzruče. Místo, kde dnes už je zítra, ráno začíná kohoutím řevem a pošta má dlouhá opoždění. Zrovna zde v tuto chvíli jsem. Přesněji řečeno, sedím. Společně s kameramanem Honzou. Po dlouhé cestě autem jsme si spočli v místním šenku. Sedli jsme na zahrádku. Objednali si po pivu. Poseděli bysme i uvnitř ale nemám v lásce zakouřené místnosti. Nejsem kuřák. Navíc mi i vadí poslouchat ty klasické opilecké řeči. Kecy místních štamgastů o tom, jak se kurví tato zem, jak všechno spěje do ánusu a že ta dnešní generace je otřesná.


 

Venku není moc teplo. Je poněkud chladno. Ale ani tento fakt mě nedonutí zajít dovnitř. Raději budu srkat a nechávat se bičovat jemným vánkem. S Honzou si povídáme o cílu naše cesty. Konkrétně, osoby. Tu jsme si vytýčili už loni. Ale z důvodu velkých časových nedispozic, to nikdy nevyšlo. Až nyní. V čase, kdy zima trvala asi týden a čtvrt a dny sněhové nadílky se dali spočítat na prstech jedné ruky.


 

Osoba, za kterou jsme se vydali je „Rostislav Pokora“. Zkušený skoro 40letý muž. Bydlíc přes pole, které máme v dohledu ze zahrádky. Samotář. Nikdy nebyl ženatý. Prošel si několika vztahy ale vždy, většinou za ten půlrok si uvědomil, že to není jeho šálek kávy a upustil od toho. Další půlrok byl zase sám. Vzpamatovával se z toho. Procházky, alkohol, tráva.


 

Rostislav nás zaujal svým pohledem na život a taky faktem, že vždy snil o natáčení filmu. Jakéhokoliv. Už od malička se od rána do rána, díval na televizi. Oblíbil si Menšíka, Sováka, Brodského, Šejbalovou, Bohdalku apod. Měl vždy vize, že s nima jednou něco natočí. Bylo mu fuk, jestli jako herec nebo režisér. V dětském věku navíc není nouze o pochopitelné naivní myšlenky. Nedokázal si ještě říct, že až se z něj stane filmový tvůrce, tak tyto herecké ikony už nebudou mezi námi.


 

Jeho rodina navíc nebyla moc majetná. Otec sice vlastnil část pole ale moc toho nebylo. Vše, co vypěstoval, chtěl prodat na trzích. Bohužel poptávka nebyla moc velká. Dopit minimální. Na druhou stranu rodinu nasytit dokázal. Brambory, rajčátka, mléko z kozy. Hlad zde nebyl. Rostislavův otec byl ale velmi starý. Na poli už moc práce neudělal. Navíc se objevili zdravotní problémy. Špatné srdíčko, potíže s dechem, obtížné vidění, prostata. Jednoho časného rána se jako obyčejně vydal na pole. Chtěl sklidit brambory. Odpoledne byl očekáván. Avšak nepřišel. Když se po něm, na povel matky šel podívat Rostislav, nemohl uvěřit svým očím. Na polní cestě ležel jeho otec. Břichem k zemi. Záda pobodané, hlava rozmašírovaná. Byl zavražděn. Ten vrah mu navíc ukradl šle.


 

Tato vzpomínka vzala za své. Rostislav má z toho doživotní trauma. Byl několikrát hospitalizován na psychiatrické klinice doktora Goldsteina. Filmové vize ho nepustily, avšak se rapidně změnily. Měl za to, že by chtěl natáčet poslední okamžiky lidí, co přecházejí na druhý břeh. Vysvětloval, že ho strašně mrzí, že neslyšel poslední slova svého otce, když umíral na své zranení. Tím, že by slyšel poselství, poslední vůle či holé nesmysly od jiných umírajících, splatil by jakýsi dluh a vykoupil by se. Jenže sen je jedno a realizace druhá.


 

Když nejsou peníze, není nic. Bohužel. Po pobytech na psychiatrii a brání antidepresiv si Rostislav našel zaměstnání. Ve svých 21 letech se ponořil do tajů čističe patníků. Byla to sice brigáda a to sezónní, zážitky a zkušenost byli ale k nezaplacení. Skrze hadičku s trianglovým zakončením a dvěma písty, očišťoval místní obruby. Toky čisté a filtrované vody čistil celou obrubu Mzruče. Nevydělal si jako manažer Chiquity. Nicméně, byl velice rád i za to. Šetřil si peníze. A až si našetřil dostatek pro kameru, neváhal. Zašel do města. Do elektroniky. Koupil kamerku za 3 000 Kč.


 

Ze začátku točil úplně všechno. Tím myslím, úplně všechno. Chodníky, slunce, mráčky, trávu, špačky, okvětu, domy, lidi. Později se zaměřil na zemědělce. Od časného rána chodil s kamarády jeho otce na pole a točil je. Natáčel, jak se sází. Natáčel, jak se sklizuje. Natáčel i rozhovory. Přímé, blbé, nestaťové, bezsmyslné kecy. Ale přesto s velkým významem, který ale pochopí málo lidí. Když Petr, jeden z přítelů jeho otce mu řekl, že jeho dcerka umírá na rakovinu a že smutek zahání celodenní prací na poli, Rosťa zahlédl šanci.


 

Neotálel a hned večer navštívil Petrovu rodinu. Vybavení tak prosté, jak je zde v Čercanicích běžné. Párek kavalců, pec, lampy, jedna stará postel. V ní bledá a bez vlasů umírající Leona. Dcerka Petra. Popíjela čaj ze šípků. Srkala jej po douškách. Petr se slzami v očích ji políbil na čelo a pohladil. Objal se se ženou. Rosťa, viděl ten smutek. To, jak celý dům je nasáklý smrtí, která, co nevidět přijde a nejde ji oddálit. Cítěl naději obou manželů, že se tak nestane, že přijde nějaký zázrak a jejich dcera ráno vyskočí z postele a bude čilá a zdravá. Bude zase mít své dlouhé vlásky a bude bosá utíkat po lesních oborách. Bude se zase smát. Bude tancovat na místních zábavách. Bude živá.


 

S dovolením otce, matky i nemocené Leony, mohl Rosťa natočit poslední dny umírající dívky. Každou noc chodil do toho domu a každou noc točil Leonu. Mluvil s ní. Držel ji za ruce. A když usnula, zkontroloval její puls. Tak se i dálo asi měsíc. Přišla noc poslední. Leona vyhublá až na kost, rodiče se slzami v očích. Postel, svíčky, židle. Všechny oči upřené na Leonku. Otevřela ústa a promluvila:


 

„Mami, tati, děkuju Vám za vše. Byli jste na mě tak hodní. Tolik jste mi toho dali. Lituji, že se s Vámi už neuvidím, že neucítím Vaše doteky, že s Váma nikam nebudu moct jít. Přesto i za ten krátký život jsem se toho hodně naučila. Toho všeho, co se nikde jinde člověk nenaučí. Lidskosti. Miluji Vás ! A ty Petře, děkuji Ti, že si mi dělal společnost a pokud to, co si natočil, má být odkaz jiným, tak chci říct, že poselství je v tom, dívat se na život jinak, poselství tkví …


 

Hlasité zasykání. Pár rychlých dechů a pak už žádný následný. Leona naposledy vydechla. Rozbrečený Petr vypnul kameru. Objal se s rodiči. Tu noc tam i zůstal. Další dny pomáhal s pohřbem.


 

Ten film, co natočil s Leonkou, byl i jeho poslední. Neměl sílu dělat další filmy a dívat se na další úmrtí. Potřeba točit takovéto věci náhle vymizela. Jakoby mávnutím proutku. Dodnes film, který natočil, který by se asi dalo označit jako časosběrný dokument archívuje u sebe doma.


 

Dokument byl jen jednou promítán. A to v kině Svit v Mzruči. Přišlo skoro celé město. Někteří lidí odcházeli z kina před koncem. Nedokázali vydržet ten smutek. Nedokázali se dívat na mladou ženu, která nebude. Ti, co zůstali se Rosťi vyptávali na různé věci. Byli přítomni i lidé z Prahy. Osobnosti z dokumentárního průmyslu. Nabídli mu, že můžou dokument promítat i jinde. V různých klubech apod. nebo na nezávislých festivalech. Po dvou měsících se i stalo. Na festivalu v Javurkách a Nitře sklidil film bouřlivý ohlas. Dostal označení kontroverzní a šokující. Rostislav se stal známým. Popularita ale netrvala dlouho. Náš cílenec totiž utrpěl vážnou nehodu na kole. Stalo se to na silnici v Bavorově, kde byl zrovna na návštěvě svého strejdy a zrovinka jel koupit Elmex pastu. Jel na kole a zezadu ho nabral malý nákladní vůz. Narazil si kostrč a měl těžký otřes mozku.


 

Po uzdravení po všem sešlo. Zájem o něj už nebyl. Později zjistil, že v době hospitalizace si dokument vzal do rukou jeden z pánů z Prahy, kteří byli u prvního promítání. Vymazali jeho jméno z postu režiséra a dosadili si svého „koně“. Rostislav se soudil ale prachy jsou velký nepřítel. Soud prohrál.


 

Vrátil se do Čercanic. Začal sekat trávu. Za malý peníz ale jemu dostačující. V malém sálku v hospodě dělal každý měsíc diskuse na různá témata. Zájem byl veliký. Mluvilo se o rivalitě mezi vesnicemi a velkými městy, o tom, jaká škoda a kolik pracovních míst bylo, když zde fungovalo JZD, jakým směrem se má ubírat dojivost krav, kolik je potřeba peněz k výhře soudního procesu a také například, jak vést sexuální život bez zdravotních potíží.


 

S kameranem jsem dopil pivo. Jedeme za ním. Je to jen přes pole. V blízkosti je krásný domeček. Udržovaný plot. Několikero králíků. Na brance zvonek. Rostislav Pokora. Zvonitba. Nic. Další. Nic. Delší zvonění. Nic. Volám mu na mobil.


 

VOLANÝ ÚČASTNÍK NENÍ DOSTUPNÝ


 

„Co je ?“


 

Odjíždíme.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář